Krokodýlí Zoo Praha

O krokodýlech

Kde se vzali a jak jsou zde dlouho?

Krokodýli vskutku patří mezi přežívající fosilie. Jejich předchůdci, Archosauři, obývali planetu již před 280 miliony let. Řád Crocodylia, ze kterého se postupem času vyvinuly dnešní druhy, se na zemi objevil zhruba před 195 miliony let. Během této dlouhé doby prošel dlouhým a pestrým vývojem, kdy řeky, jezera, bažiny i oceány obývaly jak gigantické druhy, běžně dosahující délky 10 a více metrů, tak i trpaslíci, kteří dorůstali maximálně 30cm. Skutečným obrem druhohor byl například před 76 miliony let v Severní Americe žijící Deinosuchus hatcheri. Byl podobný dnešnímu krokodýlu mořskému Crocodylus porosus, dosahoval ovšem dvojnásobné délky až 17 metrů. Jeho kořistí se často stávali dinosauři. V Africe zase žil před 110 miliony let obdobně velký Sarcosuchus imperator, schopný lovit i ryby několik metrů dlouhé. V této době sdílel stejný životní prostor s masožravým dinosaurem rodu Spinosaurus. Je vám to jméno povědomé? No jistě, ve filmu Jurský park III byl jedním z hlavních hrdinů. Ten s ploutví na hřbetě. Taktéž se vyskytoval v blízkosti vody a případná setkání dvou jedinců těchto druhů musela být bezpochyby zajímavá. Před 10-15 miliony let, tedy v době z paleontologického hlediska nepříliš vzdálené, ovládaly toky Amazonie minimálně dva druhy více než dvanáctimetrových kajmanů a před "pouhými" třemi miliony let zde žil prý až osmnáctimetrový kajman Dinosuchus terror. Jméno dostatečně výmluvné abychom si dokázali udělat představu o nositeli jeho jména. Krokodýli jsou překvapivě blíže příbuzní s ptáky a nikoliv třeba s varany, kterým jsou vzezřením a stavbou těla podobní. V dávné minulosti také zdaleka ne všechny druhy vypadaly tak jak je známe nyní. Všichni nebyli vázáni na vodu, řada druhů měla dlouhé končetiny a vzhledem připomínali spíše dravé dinosaury. Zmíněné malé druhy také dobře šplhaly po stromech, kde i lovili. Vodu opanovávali postupně, a jelikož v ní, na rozdíl od souše, kde začali dominovat dinosauři, nenacházeli vážnější konkurenty, stali se časem hegemony sladkovodní říše. V oceánech žili také, postupně ale podlehli konkurenci žraloků a dravých pliosaurů. Všichni "moderní" krokodýli mají ovšem jedno společné. Prakticky dokonalou stavbu těla, schopnost adaptace, až na malé výjimky nepříliš velkou potravní specializaci, značnou vitalitu a vynikající imunitní systém. Právě souhrn všech těchto vlastností jim umožnil přežít dramatické klimatické změny, kterým byla Země před zhruba 65 miliony let vystavena. Dinosauři v relativně krátké době vyhynuli, zatímco krokodýli dokázali přežít a jsou zde dodnes. Co jim v tom pomohlo? Vedle již zmíněné vitality a schopnosti se přizpůsobit, nepochybně jejich navázanost na vodu. S nástupem klimatických změn před 65 miliony let, které způsobily vyhynutí velké části tehdejších živočišných druhů, utrpěli především obyvatelé souše. Některé studie zmiňují jako hlavní příčinu pád obřího vesmírného tělesa do oblasti dnešního Mexického zálivu, jiné zase extrémně silnou vulkanickou činnost, případně výraznou změnu prostředí, provázanou úbytkem vegetace. Ať už tomu bylo jakkoli, vodního světa se změny dotkly méně a i když krokodýli nejsou vázáni na vodu stoprocentně, jako taktéž evolučně úspěšní žraloci, znamenala jejich záchranu.

Stavba těla

Krokodýlí tělo se za dlouhou dobu co krokodýli existují, změnilo jen nepatrně. Příroda stvořila vskutku jedinečného a dokonalého tvora. Rozvádět zde jak krokodýl vypadá je vcelku zbytečné, podívejme se spíše na zajímavosti jež nejsou při prvním pohledu na krokodýlí tělo tak patrné. Krokodýli nejsou teplokrevní živočichové, teplota jejich těla závisí na teplotě jejich okolí. Aby mohli být aktivní, potřebují vyšší teploty. Z přírodopisných filmů nebo knížek si jistě vybavíme krokodýla, vyhřívajícího se s otevřenou tlamou na sluníčku. Má k tomu dobré důvody ale i dobré pomůcky. Těmi jsou rohovité útvary pokrývající hřbet a boky. Skrývají kostěné desky – osteodermy. Ty jsou hustě obklopené nervy, vazivy a cévami. Osteodermy slouží jako perfektní sluneční kolektory a dokáží akumulovat značné množství tepla, které je pro metabolismus krokodýla tak důležité. Tmavé zbarvení povrchu těla absorbci tepla ještě urychluje. Zároveň slouží jako určité brnění a ochrana před útoky predátorů. Krokodýl potřebuje teplo zejména pro strávení potravy, při nízkých teplotách by se proces trávení zastavil. Další pomůckou je polykání kamenů. Ty dlouhodobě zůstávají v žaludku, pomáhají při rozmělňování trávené potravy a zároveň slouží jako zátěž při potápění. Říká se jim gastrolity. Krokodýl má samozřejmě čtyři nohy. Na předních končetinách má pět prstů, na zadních, jež jsou vybaveny plovací blánou, čtyři. To mu ve spojení se silným, vertikálně zploštělým ocasem umožňuje perfektní pohyb ve vodě, na krátkou vzdálenost dokáže na hladině i pod vodou vyvinout značnou rychlost. Z celé plazí říše mají krokodýli největší nejdokonalejší mozek. Je zajímavé, že mozek nevyplňuje celý prostor mozkové dutiny v lebce. Je nepatrně menší. Obrátíme-li krokodýla na záda, dotkne se mozek stropu mozkovny a tím se jeho činnost přeruší. Krokodýl tak upadne do stavu dočasného spánku. Díky vyvinutému mozku je schopen zapamatovávat si řadu vjemů a zkušeností. Dobře vyvinutými smysly jsou u krokodýlů zrak, čich a sluch. Oči jsou posazeny na vrcholu hlavy. To je výhodné, tělo může být schováno pod vodní hladinou, nad úrovní hladiny jsou jen oči a nozdry. Velmi praktické při lovu a ukrývání se před predátory. Oční zřítelnice je vertikální, roztažitelná a umožňuje dobré vidění i v noci. Jsou schopni registrovat plnou škálu barev. Horní víčko je zrohovatělé a nepohyblivé, naopak spodní víčko je dobře pohyblivé. Oční mžurka, která se zatahuje zepředu dozadu, je jakýmsi třetím víčkem. Krokodýl nemá uši, ale i tak je jeho sluch mezi plazy nejdokonaleji vyvinut. Ušní otvory jsou štěrbinovité a uzavíratelné. Čich je velmi dobře vyvinutý. Chovatelé krokodýlů mohou potvrdit, že při přípravě potravy i ve vedlejší místnosti, mimo vizuální kontakt, jejich chovanci ožívají v očekávání krmení. Plíce jsou objemné a dovolují krokodýlům vydržet dlouhou dobu pod vodou. V případě dospělých jedinců až několik hodin na jedno nadechnutí. I když by se mohlo zdát, že jsou krokodýlové velmi dobře probádáni, stále se objevují nové a nové poznatky. Vědci ze státní univerzity McNeese v americké Louisianě zjistili, že krev aligátorů severoamerických obsahuje proteiny, které jsou schopny účinně likvidovat široké spektrum bakterií a virů, které se aligátorům při zraněních způsobených například souboji o teritorium dostává do organismu. Je vcelku pravděpodobné, že touto "ochranou" disponují i ostatní druhy krokodýlů. Imunitní systém krokodýlů je vskutku obdivuhodný.

Jakého se dožívají věku?

Skutečně vysokého. To je potřeba si říci hned v úvodu. Uvedeme přirozeně konkrétní příklady, zjednodušeně se ale dá říci, že krokodýl se dožívá přibližně stejného věku jako člověk, jsou nepotvrzené informace o více než stoletých jedincích. Není vůbec snadné shromáždit přesná data. Důvodem je právě ten obecně vysoký věk, takže sledovat životní osudy konkrétních jedinců není vůbec jednoduché. Ve srovnání s většinou savců, dospívají krokodýli jen pomalu. Zatímco např. německá doga běžně umírá ve věku osmi až devíti let, většina krokodýlích druhů se v tomto věku teprve dostává do puberty. Reprodukovat pak začínají mezi osmým až šestnáctým rokem (obecně platí pravidlo, že velké druhy pohlavně dospívají později), je zcela běžné že se krokodýli množí ve svých 35 letech, často i po padesátce, nelze vyloučit pravidelnou reprodukci i po šedesátém roce věku, u samců i ve věku výrazně vyšším. Pojďme se ale podívat na konkrétní případy. Krokodýl štítnatý, odchycený v přírodě coby mládě v roce 1934 a následně převezený do Spojených států, kde během let vystřídal několik chovatelských zařízení, žil ještě v roce 2006 a těšil se výbornému zdraví. Zoo Plzeň chovala samce aligátora čínského, deponovaného z ukrajinské Oděsy, kterému v roce 2007 táhlo na padesátku. Dalším rekordmanem je aligátor severoamerický. Coby čerstvé mládě, v roce 1915, se dostal do Zoo v americkém Cincinnaty. Časem byl přemístěn na floridskou farmu a žil tam minimálně do roku 1995. Jeho další osud není znám. Existuje spousta dalších příkladů, kdy se krokodýli v zoologických zahradách, privátních chovech a na farmách dožili více než padesáti let. Jak jsme si již řekli, je obtížné naprosto přesně zdokumentovat věk v zajetí chovaných krokodýlů. U volně žijících zvířat je to takřka nemožné. I tady by ale mohla pomoci moderní technika. Implantované čipy v rámci vědeckých výzkumů, precizně vedené chovné karty v případě jedinců chovaných v zoologických zahradách a chovných farmách, to vše by mohlo napomoci bližšímu poznání těchto starodávných obyvatel naší planety.

Největší krokodýli světa

Jaké maximální velikosti mohou krokodýli dosáhnout a který z existujících druhů patří mezi favority? Zajímavé téma, zaměstnávající už delší dobu odborníky, není rozhodně nezajímavé ani pro laickou veřejnost. Krokodýli jsou od nepaměti opředeni mnoha mýty, smyšlenými i pravdivými historkami. Již dávní průkopníci cestování, navštěvující odlehlé končiny Afriky, Ameriky i Asie, se setkávali s fantastickými zkazkami domorodců o deseti, dvanácti nebo i čtrnáctimetrových krokodýlech. Sami cestovatelé si pro zvýšení své vlastní zajímavosti něco přidávali a o krokodýlí latinu tedy nebyla nouze. Jaká je ale realita? Mohou současní krokodýli dosahovat takovýchto rozměrů? Jedna věc jsou neověřené informace, jiná ovšem jasné důkazy. Tady mohou posloužit důvěryhodná svědectví více osob, nejlépe místních úředníků, kvalitní fotodokumentace, v ideálním případě zajištění živého jedince nebo alespoň kompletní kostry. Častěji než kompletní kostry jsou v muzeích i soukromých sbírkách zastoupeny krokodýlí lebky. Nabízí se tedy jednoduché řešení. Známe-li u jednotlivých druhů poměr délky hlavy k délce celkové, není nic snazšího než na příslušnou lebku aplikovat příslušný koeficient a máme výslednou délku krokodýla. Řešení to lákavé, ale bohužel zcela nepoužitelné. Potíž je v tom, že u jednotlivých zvířat, v rámci druhu, je tento poměr odlišný. A to výrazně. Výzkumy a měření totiž prokázaly celkem běžně existenci poměrně malých jedinců s překvapivě velkou hlavou a naopak jsou zdokumentovány velké exempláře s malými hlavami. Konkrétní případ najdeme ve viváriu Crocosaurus Cove v severoaustralském Darwinu. Jeden z místních samců krokodýla mořského, jménem Chopper, měří úctyhodných 5,5 m při váze 790kg a odhadovaném věku 80 let. Už na první pohled si ale všimneme jeho malé hlavy, která by obvykle odpovídala délce téměř o metr kratšího jedince. Pojďme se ale podívat na jednotlivé kandidáty, kteří by na pozici největšího krokodýla světa mohli aspirovat. Ať už je to kterýkoliv z nich, jedno je jisté. Vždy to bude samec. Samice krokodýlů bývají menší, u některých druhů dokonce podstatně.

Krokodýl nilský Crocodylus niloticus je bez diskuse největším africkým druhem. Maximální uváděná délka hovoří o 6 metrech. S důkazy to ale bude horší. Prokazatelně můžeme i v současnosti na některých místech Afriky potkat exempláře o délce 5,5 metru.

Krokodýl americký Crocodylus acutus je zřejmě největším predátorem amerického kontinentu. Obývá především střední Ameriku a velké Karibské ostrovy. Na pacifickém pobřeží Kostariky, v ústí řeky Rio Tarcoles žije asi šedesátiletý samec. Měří 5,2 metru a chybí mu dvacet centimetrů ocasu. Místní průvodce mi vyprávěl historku. V roce 1985, kdy ještě jako chlapec žil s otcem – rybářem u severněji situované řeky Rio Tempisque, uhynul na pláži místní krokodýlí patriarcha. Zřejmě sešlostí věkem. Změřili ho a došli k výsledku 7,21 metru. Fotografie nebo jiný důkaz ale chybějí. Vyloučit to ovšem nelze. I jiné zdroje uvádějí u krokodýla amerického z jiných lokalit maximální délku až 7,5 metru.

Krokodýl orinocký Crocodylus intermedius žije pouze v Kolumbii a Venezuele. Dnes velmi vzácný, v přírodě málo početný, v žádné evropské zoo chován není. Prokazatelně velký druh, zpráva asistenta slavného německého přírodovědce Alexandra Humboldta z roku 1800 hovoří o zdokumentovaném exempláři 6,78 metru dlouhém.

Gaviál indický Gavialis gangeticus je dobře znám návštěvníkům Zoo Praha. V přírodě takřka vyhuben. Obecné údaje v odborné literatuře sice hovoří až o možné sedmimetrové délce, realita je ale podstatně skromnější. Neexistuje ověřený důkaz o existenci jedince delšího než 5 metrů.

Krokodýl úzkohlavý Tomistoma schlegelii patří bezpochyby mezi krokodýlí obry. V londýnském Britském muzeu uchovávají lebku o délce 84cm, což je mimochodem nejdelší známá lebka současného krokodýla na světě. Délka zvířete není známá, ale dá se odhadnout asi na 5,3 až 5,8 metru. V Zoo Dvůr Králové Nad Labem je chován relativně mladý samec. I tak už stihl překonat délku čtyř metrů a dále roste.

Krokodýl mořský Crocodylus porosus je jedním z neslibnějších kandidátů. Známý a respektovaný znalec krokodýlů Romulus Whiteker v roce 1980 osobně zaznamenal událost kdy rybáři v Papui Nové Guinei na řece Fly River našli ve svých sítích utopeného samce o váze jedné tuny a délce 6,2 metru. Stejně velký jedinec byl pytláky usmrcen v australském Severním teritoriu v roce 1973. Jeho lebka o délce 64,4cm je dnes vystavena ve viváriu Crocosaurus Cove v centru Darwinu. V červenci 1953 měla dáma jménem Kristin Pawlowski v řece Norman River, ústící do Carpenterského zálivu v australském svazovém státu Queensland, zastřelit zvíře o délce 8,63 metru. Dnes je ve městečku Normanton, za účelem povzbuzení turistického ruchu, vystavena kýčovitá replika zabitého obra. Jasný důkaz o deklarované velikosti zvířete nicméně neexistuje. Neznamená to ovšem, že jde o pustý výmysl. Není těžké představit si situaci, kdy lovecká výprava o několika lidech na menší lodi skutečně zastřelí takto velkého krokodýla. Dostat v liduprázdné divočině dvoutunové zvíře z vody na břeh je opravdu nereálné a v roce 1953 zdaleka nebyly fotoaparáty tak běžné jako v současnosti. Mimochodem, najít samice krokodýla mořského o délce pouhých tří metrů je téměř nemožné. Ve volné přírodě, na krokodýlích farmách, v zoologických zahradách. I velmi staré dámy měří obvykle jen nějakých 270 – 290cm.

Dokážeme tedy najít uspokojivou odpověď na otázku který se současných druhů krokodýlů je ten největší? Jen stěží. Krokodýli se v průměru dožívají shodného věku jako lidé. V prvních dvaceti letech svého života rostou poměrně rychle, pak se růst zpomaluje, třeba jen na jeden až dva centimetry ročně. K růstu tedy potřebují čas. Hodně času. Všichni zdokumentovaní obři byli, nebo jsou, ve věku přes 50 až 70 let. Od čtyřicátých do sedmdesátých let dvacátého století byli krokodýli intenzivně loveni zejména pro ceněnou kůži, zároveň, v důsledku lidské populační exploze v rozvojových zemích, byla zničena značná část původních biotopů, která byla jejich přirozeným domovem. Řada zástupců velkých druhů, zejména krokodýl orinocký, krokodýl úzkohlavý a gaviál indický byla ve volné přírodě takřka zdecimována. Novodobí obři zatím neměli dostatek času dorůst do impozantních rozměrů svých předků.

Současní krokodýli, byť zastoupeni rekordmany svého druhu, jsou ovšem pouhými trpaslíky v porovnání s prastarými, dnes již neexistujícími druhy rodů Deinosuchus, Terminonaris nebo Sarcosuchus. Ti skutečně dorůstali 12 metrů a zdatně konkurovali velkým masožravým dinosaurům. Zakončeme malým kvízem. Jakou hmotnost odhadnout u dvanáctimetrového krokodýla? Malá nápověda. 1,5 metru dlouhý krokodýl váží zpravidla 10kg, třímetrový 100kg, šestimetrový 1000kg. Kolikpak tedy asi mohl vážit dvanáctimetrový… ?

Potrava krokodýlů

Mláďata se v prvních týdnech a měsících života krmí zejména hmyzem a malými rybkami. S přibývajícími centimetry se postupně skladba potravy mění. Oblíbenou kořistí se stávají žáby, menší savci a ptáci. Nejobvyklejší složkou potravy ale zůstávají ryby. Není to ovšem pravidlem, velké exempláře některých druhů preferují v dospělosti zejména savce, v závislosti na lokalitě, místních podmínkách a dostupnosti potenciální kořisti. Velcí krokodýlové loví vše, co dokáží chytit a zdolat, a to jsou i menší příslušníci vlastního druhu. Do krokodýlího menu pak patří i varani, želvy, hadi, mláďata hrochů, buvolů, tapírů, prakticky vše co se hýbá. Kořist usmrcují buď silným stiskem čelistí, nebo ji utopí. Pokud to velikost kořisti umožňuje, polykají ji vcelku, z větší se pak snaží utrhnout jednotlivé části. Krokodýlí zuby nejsou určeny ke krájení, a proto jim nezbývá nic jiného než s větším soustem mlátit nad hladinou ze strany na stranu a pokusit se tak oddělit jednotlivá sousta. Když krokodýl nilský uloví tak velkou kořist jako je zebra, často funguje při jejím porcování skupinová spolupráce. Menší členové skupiny ji drží, zatímco zkušený největší jedinec se zakousne do břicha, prudce se otáčí kolem své osy a snaží je ji otevřít. Při následném krmení je dodržována hierarchie, dotírajícím mladším členům skupiny je rázně naznačeno, že mají počkat, než se stařešinové nasytí. Krokodýli samozřejmě pojídají i mršiny, čerstvému masu ale dávají přednost. Na posezení dovedou spořádat neuvěřitelné množství potravy, na druhou stranu dokáží velmi dlouho hladovět. Velké exempláře vydrží bez potravy i dva roky. V době dostatku si krokodýl ukládá tukové zásoby podél páteře a u kořene ocasu. Právě podle stavu ocasu můžeme poměrně dobře určit výživný stav konkrétního jedince. Vědci prokázali, že krokodýl, bez ohledu na svou momentální velikost, dokáže jednorázově spořádat množství potravy odpovídající až 23% jeho vlastní váhy. To by znamenalo, že velký, přes tunu vážící krokodýl nilský je teoreticky schopen najednou pozřít až 250kg potravy včetně kostí ulovené kořisti!

Při útoku na řekou se brodící a plavící stádo pakoní si krokodýli nilští počínají obezřetně. Představa, že se bezhlavě vrhnou doprostřed stáda přecházející řeku, je mylná. Jsou si dobře vědomi nebezpečí hrozící od kopyt valící se masy a zaměřují se na jedince na okraji skupiny. Zdaleka ne každý útok je také úspěšný a mnoha pakoňům a zebrám se podaří ze sevření čelistí vyklouznout. Nebezpečí při lovu hrozí i velkým krokodýlům. Václav Šilha, přední český fotograf, specializující se na africkou přírodu, zdokumentoval v únoru 2008 sérií unikátních kvalitních fotografií na řece Grumeti v oblasti Serengeti neuvěřitelnou situaci, kdy dospělý, zhruba 3 metry dlouhý krokodýl nilský bůhví proč vylezl na hřbety ve vodě semknutého stáda hrochů. Ve stádě byla přirozeně i mláďata, dominantní hroší samec znervózněl, krokodýla napadl, zakousl se do něj svými dlouhými zuby, ve chvilce se k útoku přidali další dva hroši a nakonec těžce zraněného krokodýla na dně řeky udupali.

Útoky krokodýlů na člověka

V české kotlině nás téma na lidi útočících krokodýlů příliš trápit nemusí, při koupání a provozování vodních sportů na Lipně nebo Máchově jezeře inkasujeme nanejvýš vosí žihadlo. Existují nicméně země a oblasti, kde jsou místní obyvatelé s tímto problémem bezprostředně konfrontováni. Podívejme se třeba do afrického Mosambiku. Jedna z nejchudších a nejzaostalejších zemí světa je domovem relativně silné populace krokodýlů nilských. Na řadě míst sdílí vesničané životní prostor u břehů řek právě s krokodýly. Výjimkou nejsou vesnice situované na obou březích řeky – leč bez mostu. Místní tedy řeku dnes a denně přecházejí, ženy v ní perou prádlo, děti se koupají. Míru rizika lze přirovnat k pravidelným pěším procházkám po dálnici D1 za plného provozu. Mentalita místních vesničanů je ovšem poněkud odlišná. Jsou totiž přesvědčeni, že dobrému člověku, vedoucímu spořádaný život, ze strany krokodýlů žádné nebezpečí nehrozí. Krokodýli to kupodivu vidí jinak a tak není překvapením, že populační přírůstek bývá v takových vesnicích poněkud nižší než v jiných oblastech.

Kteří krokodýli mohou být člověku nebezpeční? Předně je třeba si uvědomit, že kořist velikosti člověka zajímá krokodýla od délky 2,5 metrů. Takoví jedinci váží okolo 70 kilogramů. Čtyřmetroví pak 300kg, pětimetroví přibližně 700kg. Váha se přirozeně může o něco lišit v závislosti na druhu a výživné kondici daného jedince. Ze všech 23 existujících krokodýlích druhů představuje reálné riziko jen asi osm. Ostatní druhy jsou buď velmi malé, nebo plaché.

Skutečně nebezpečnými jsou zejména zástupci dvou druhů. Krokodýl nilský Crocodylus niloticus a krokodýl mořský Crocodylus porosus. Jde o jedny z největších plazů vůbec. Běžně dorůstají tří až čtyř metrů. Staří samci mohou v ideálních podmínkách dosáhnout délky okolo šesti metrů, samice zpravidla dorůstají jen asi tří metrů. Opatrnost je na místě i v případě aligátorů severoamerických Alligator mississippiensis, kteří jsou jen o něco menší. První z jmenovaných obývá v relativně hojných počtech subsaharskou Afriku, druhý je domovem v rozlehlých oblastech jihovýchodní Asie. Jen v severní Austrálii jich žije okolo 150 tisíc a ještě v sedmnáctém století obýval i jižní oblasti Číny. S aligátory se setkáme výhradně v jihovýchodní části USA, díky dobře propracované a uplatňované ochraně jich dnes ve volné přírodě žije několik milionů.

Jak vlastně probíhá útok krokodýla? Téměř ve všech případech ve vodě, často i na mělčině. Predátor buď číhá ukrytý pod hladinou, nebo v bahně a dostane-li se kořist do bezprostřední blízkosti, prudce vyrazí. Na krátkou vzdálenost je schopen takřka vystřelit z vody na břeh rychlostí 70km v hodině. Zpozoruje-li objekt svého zájmu na hladině větší vodní plochy, například plavce, pozvolna se přibližuje a v závěrečné fázi útoku zrychlí. Menší kořist usmrtí stiskem silných čelistí, větší ale musí stáhnout pod hladinu a utopit. Často se přitom pod vodou začne rychle otáčet kolem své osy. Oběť je tak naprosto dezorientovaná a její šance na obranu a únik se výrazně snižuje. Krokodýl je k takovému způsobu lovu od přírody dobře vybaven. Velký exemplář vydrží na jeden nádech pod vodou až dvě hodiny.

Zejména v chudých, rozvojových zemích podstupují rybáři riziko dnes a denně. Vstupují se sítěmi do vody, plaví se za úlovkem na nízkých vratkých loďkách a bezpečným řešením není ani lov na udici z větve stromu nad vodou. Krokodýli jsou překvapivě zdatní skokani, pomocí silného ocasu dokáží vymrštit kolmo nad hladinu až dvě třetiny své celkové délky. Velké, těžké kusy už tak mrštné nejsou, ale například třímetrový dokáže vyskočit až dva metry nad hladinu. V bohatých, vyspělých zemích, tedy ve zmiňovaných Spojených státech amerických a Austrálii nemají lidé potřebu vstupovat do vody kvůli každodenní obživě. Ke konfliktům dochází obvykle při rekreačních aktivitách a téměř vždy úplně zbytečně. Australané si o útocích vedou detailní statistiky. V letech 1975 až 2005 došlo na nejmenším kontinentu celkem k 68 útokům. Průměrně tedy 2,3 za rok. Pouze 20 z nich skončilo úmrtím napadeného. 55% napadených bylo pod vlivem alkoholu. 74% napadených byli muži. Průměrná délka útočících krokodýlů: 2,7 – 5,1m. A kde krokodýli útočili? V 82 % se oběť nacházela ve vodě. V 9 % případů byla do vody stažena z loďky, jen 9 % napadených se v momentu útoku nacházelo na zemi. Až na výjimky se vždy jedná o hloupé lidské chyby, přeceňování vlastních sil a naopak o podceňování možného rizika. Významnou roli hrají alkohol a drogy. V subsaharské Africe, domovině krokodýla nilského, se takové statistiky nevedou. Lze jen odhadovat, že případů napadení bude mnohonásobně více. Na druhou stranu, jakkoliv je konflikt člověka s obřími plazy mediálně atraktivní, v zemích třetího světa nemůže být svým omezeným rozsahem vůbec srovnáván s úmrtností způsobenou např. malárií, AIDS nebo hladem. Ve vyspělých zemích zase s častými autonehodami a jejich tragickými následky. Jaké z toho plyne ponaučení pro českého turistu, kterému už Lipno nebo Máchovo jezero nestačí a rozhodne se vyrazit do tropických nebo subtropických oblastí? Netřeba nic dramatizovat. Stačí se informovat u místních obyvatel, zda náhodou v místní řece nebo jezeře nežije populace některého z větších krokodýlích druhů. V případě kladné odpovědi pak do vody nevstupovat a držet se raději dále od břehu. V subtropických, jihovýchodních oblastech USA, zejména na Floridě se doporučuje koupání jen v moři a v bazénech. Nikoliv v řekách, jezerech a vodních kanálech. Vedou si zde totiž shodné statistiky jako Australané. S drobným rozdílem. Útočníkem nebývá krokodýl nýbrž aligátor.